Akce

Co mě napadlo na koncertě Amy MacDonald

Psaní příspěvků na blog se poté, co jsem začala chodit do práce, stalo značně obtížnějším a to ze dvou časových důvodů: a) ubylo času na podnikání výzkumných výprav či ranních procházek a b) ubylo času na vlastní psaní… Nicméně se snažím dostát svému předsevzetí a využívám každou možnou chvíli. Nyní momentálně (24.3.2017, 18:59) sedím před Gatem 29 na letišti Fryderyka Chopina ve Varšavě a čekám na nalodění, protože letím na víkend domů, do Čech!!

O tom však dnešní příspěvek nebude… Chtěla bych učinit osobní doznání, k němuž jsem včera dospěla, když jsem byla na koncertě skotské zpěvačky Amy MacDonald. Tím velkým doznáním je fakt, že můj vztah s hudbou je komplikovaný a někdy se mi dokonce stává, že mě nebaví… Vím, že mě to staví do pozice poněkud divného člověka (asi takového, jakému nepřipadají štěňátka roztomilá), ale jinak si pocit z včerejšího koncertu nedokážu vysvětlit.

Nejprve pár faktů ke koncertu jako takovému: Amy koncertovala v Polsku úplně poprvé, a proto není divu, že si pro své vystoupení vybrala právě hlavní město. Koncert se konal v Palladiu, což je středně velká koncertní místnost s jedním balkónem. Neměla žádnou předkapelu a začala hrát přesně ve 21:00. Kromě ní tvoří skupinu ještě 5 mužů (složení nástrojů: kytara, basová kytara, klávesy, bicí a ještě jedny klávesy plus různé jiné nástroje).

Asi nejvíc písní hrála Amy ze svého nového alba Under Stars, ale hitovky typu: Slow It Down, Life in a Beautiful Light či This is the Life samozřejmě zazněly.

Scéna byla krásně připravená: zadní stěnu pokrývala červená látková drapérie, před níž stálo několik velkých retro lamp, které vydávaly různé druhy osvětlení. Nad hlavami se kapele vznášely velké průhledné žárovky, v nichž se hra světel odrážela. Kromě červené byla kapela střídavě nasvěcována do modra, bíla, teple žluta a fialova – fialová barva byla bezesporu nejkrásnější!

Při první písničce lidé přivítali Amy tím, že ve vzduchu mávali bílými hvězdičkami vystřiženými z papíru. Celkově byla atmosféra dost přívětivá a Amy byla postupně stále sdílnější, mluvila o inspiraci k jednotlivým skladbám (např. když váš národní fotbalový tým stále prohrává, opozice 15tiletého teenagera proti všem lidem starším než on sám a jaké to je se pak dostat do kritizovaného věku nebo sledování seriálu House of Cards). Celý koncert trval hodinu a čtyřicet minut, z čehož celkem velkou část tvořily přídavky (cca 20 minut). Dvě písně zazpívala Amy sama bez kapely – buď ve vlastním kytarovém doprovodu, či úplně akusticky.

I přes všechny výše vyjmenované plusy musím hanebně přiznat, že jsem se ke konci nudila a už jsem si hrozně přála, aby skončili a já mohla jít domů. A to je právě ono avizované doznání. Nevím, zda to bylo způsobeno špatným výběrem koncertu, ale trochu se obávám, že ne, protože se mi to stává skoro na všech koncertech… Jednou jsem dokonce na koncertě (METALOVÉM) usínala…Vždycky znám od interpreta dvě, tři písničky a říkám si, půjdu na koncert, budu akční, ale potom se mi často stává, že jsem sice akční, ale taky zklamaná.

Celý koncert čekám, než zahrají moje oblíbené songy (co si budeme nalhávat, jsou to většinou ty neprofláklejší hity – takže je dost často hrají na konci) a když je po nich, tak už čekám na konec. Opravdu zřídkakdy se mi stane, že by mě na koncertě zaujala skladba, již jsem předtím neznala. Asi to budu čas od času zkoušet, aby se neřeklo, ale nevím, co by se muselo stát, abych měla z koncertu extatický pocit naprostého štěstí – možná jít na Nohavicu, jehož tvorbu znám z velké části, nebo na Radůzu…

Nebo na Ulrychovy!! Teď jsem si vlastně vzpomněla, že z jejich koncertu jsem byla unešená, což se u mě paradoxně projevuje tím, že brečím, protože jsem dojatá. Vím, že Ulrychovi nejsou zrovna moderna a mainstream, ale pro mě mají nějaký hluboký, niterný rozměr.

Ještě bych se chtěla pozastavit nad jednou úvahou, která mě včera v průběhu koncertu napadla – a sice úvahou jazykovou. Amy totiž pochází ze Skotska a bylo to na její angličtině slyšet. Ze začátku jsem si na to nemohla zvyknout, protože má ve skutečnosti, když mluví, hlas úplně jiný, než když zpívá, nejen barvu, ale právě i výslovnost. Bylo to trošku srandovní, ale hezké.

A tak jsem přemýšlela nad tím, jak je hrozně zvláštní, že každý máme jiný mateřský jazyk a jak nás utváří a jak skrze jeho prizma vnímáme svět kolem sebe a jak moc pravdy a moudrosti se skrývá v našem starém přísloví: „Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.“

Připadá mi, že v současné době je toto tvrzení ještě aktuálnější a ještě víc se nás všech dotýká, učíme se cizí jazyky a je to dobře, protože je to cesta k pochopení jinakosti, ale zároveň je podle mého názoru třeba si uchovat svůj vlastní jazyk. Ne z důvodu ignorance či nadutosti, ale právě kvůli tomu, aby ta jinakost, kterou chtějí jiní objevovat, žila a nesplynula s jinými jinakostmi.

Opatrujme to křehké poupátko, hýčkejme ho a važme si ho, protože to je něco, co nám nikdo nevezme a co je v nás tak hluboce zakořeněno, že tvoří do značné míry naši osobnost, to, kým jsme. Vím, že se dnešní příspěvek váže k Varšavě jen zlehýnka, ale proč ne? Jemné pouto, taky pouto!!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *