Akce

Dubnové filmové festivaly

Zdá se, že duben patří ve Varšavě drobnějším filmovým festivalům – nic tak velkého, jako jsou Vary, spíš takové menší několikadenní záležitosti.

Já jsem se šla podívat na jednu projekci v rámci festivalu nového italského filmu, Cinema Italia Oggi 2018, a o pár dní později na film z produkce Jižní Afriky, která ho představila na festivalu AfryKamera 2018.

Italský festival se konal v artovém kině Muranów, které je vyhlášeným střediskem zajímavých a uměleckých počinů. Já jsem v něm byla teprve podruhé, ale je poznat, že zde panuje „tak trochu alternativní“ nálada. Lidé hromadící se před kinem vypadají umělecky a program kina se často zaměřuje na menšinové filmy, právě různé festivaly a jiné filmové akce.

Podle exteriéru by to člověk neodhadl, ale v komplexu kina Muranów se skrývají čtyři promítací sály, dva ultra komorní a dva normální.

Film, který jsme si s kolegyní z práce vybraly, nesl název „Všechno, po čem toužíš“ a vyprávěl příběh o současném mladíkovi protloukajícím se římským životem, bez dobrého rodinného zázemí i bez motivace či ambicí, který byl postaven před úkol dělat společnost starému muži v počáteční fázi Alzheimera.

Starý muž býval básníkem, zažil válku, znal se osobně s italským prezidentem, potají miloval svoji múzu a měl svérázný smysl pro humor.

Konfrontace těchto dvou naprosto rozdílných světů tvořila základ příběhu, který se ubíral více či méně vtipnými cestami až do očekávatelného konce.

Musím říct, že se mi film ohromně líbil. Správně kombinoval hořkosladkou atmosféru bizarní kombinace lidí, ale nepůsobil ani jako klišé ani jako výsměch. Tvůrcům se podařilo udržet tu správnou míru vtipu, která z příběhu neudělala frašku, ale naopak ho zlidštila a zautentičnila. Už dlouho jsem se takhle v kině nezasmála.

Trochu jsem se obávala jazykové mutace: italské znění s polskými titulky, ale rozuměla jsem velmi dobře a nemám pocit, že by mi něco uteklo, což se paradoxně nedá říci o filmu jihoafrickém, který, ač v angličtině, mi dal mnohem více zabrat.

Tento film se jmenoval Zulu Wedding a byl jihoafrickou romancí.

Ze všech kvalitních afrických filmů oceněných v sekcích typu Un Certain Regard apod., jsem si vybrala ten nejoddechovější. Romantickou komedii o dívce, tanečnici, kterou požádá v New Yorku její životní láska o ruku, ale ona je již v Jihoafrické republice zaslíbena někomu jinému – králi kmene Zulu. Všichni odletí do JARu, kde je „čekají mnohá dobrodružství“.

Film nebyl špatný, rozhodně bych ocenila výtvarné, zejména kostýmní pojetí, to bylo velmi pestré a bohaté, ale jinak si nejsem jistá, zda jsem snímek úplně správně pochopila.

Ptáte se, co se nedá pochopit na romantické komedii? Ano, hlavní milostnou linku jsem samozřejmě pochopila, ale přesah a vyznění filmu mi není úplně jasné.

Byly mnohé přeslazené či potřeštěné scény záměrem vypovídajícím o duchu jihoafrické tvorby? Nebo to byla ironie, s níž se tvůrci vysmívali umělým problémům jihoafrické smetánky?

Nevím, nejsem si jistá. Jen vím, že některé scény byly prostě moc – moc upovídané, moc sladkobolné (a to, když už řeknu já, jejíž maturitní písemná práce z češtiny byla oklasifikována právě jako sladkobolná!), moc zběsilé, moc umělé, moc nepochopitelné či bez návaznosti k ostatním scénám filmu. Když tak nad tím přemýšlím, jednalo se spíš o jakousi pestrou koláž scén a situací ozdobených krásnými lidmi, zasazených do luxusních prostředí a přetékajících slovy.

Co mi však zůstává ukryto, je, zda to byl „pouze“ nepovedený film, nebo zda takový je prostě jihoafrický duch, který chci respektovat pro jeho jinakost.

https://www.youtube.com/watch?v=sP2IXewPkw0

V každém případě jsem ráda, že jsem oba filmy viděla, protože byly obohacující (a v případě italského i emocionálně bohaté).

Zanedlouho bude začínat v Muranowě festival nového francouzského filmu…

Že bych zašla?

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *