Akce

Filharmonia Narodowa

Jak jsem zmiňovala ve svém předchozím příspěvku, Češkavevaršavě mě zavádí do míst, která bych sama třeba nevyhledala, anebo bych byla (trošku se stydím to přiznat) líná jít. Ale jelikož je potřeba sbírat materiál na články, kdy by Eva byla líná, Češkavevaršavě jde. A nebylo tomu jinak ani včera večer.

V průběhu týdne mě zaujal plakát na tramvajové zastávce inzerující koncerty polské národní filharmonie a mně už v hlavě začalo blikat světélko: „Tam jsi ještě nebyla, tam jsi ještě nebyla, je to materiál na blog, je to materiál na blog…

Večer jsem si tedy doma sedla k internetu a vyhledala oficiální stránky filharmonie, abych zjistila, jaký je program, kde se koncerty konají, v jaké cenové hladině se pohybují lístky a jestli se bude konat nějaký koncert, který by mě alespoň trochu zaujal.

Můj vztah k vážné hudbě je pozitivní – obdivuju ji a má pro mě punc noblesy, ale zatím se mi stávalo, že jsem se na koncertech občas nudila a skladby mi přišly dlouhé a utahané. Nicméně pokud je melodie dobrá, získá si mé srdce, proto si někdy k práci, když se potřebuji soustředit a nebýt rušena, pouštím Čtvero ročních dob od Antonia Vivaldiho nebo Devátou symfonii Ludvíka van Beethovena.

Rodiče nás doma k poslechu vážné hudby vždycky vedli, ale ne nějak extrémním způsobem. V neposlední řadě jsem také absolvovala osm let vzdělání na ZUŠ, kde jsme se v hodinách hudební nauky zabývali vážnou hudbou i jejími tvůrci.

To vše je hezké, ale jak říká můj taťka, k vážné hudbě se musí dozrát a najít si k ní cestu – sám podle svého. Někdo ji nenajde vůbec a preferuje jiné žánry a někdo si ji oblíbí. Já jsem se jí zase po určité době rozhodla dát šanci.

Zjistila jsem, že vstupenky stojí kolem 500,- Kč, což jsem do svého hudebního sebevzdělávání investovala (je to koneckonců i investice do blogu!). Zakoupila jsem si lístek na koncert s názvem: Koncert symfoniczny – Niepodległa – Powstało w wolnej Polsce, který je jedním z řady akcí, jimiž si letos Polsko (stejně jako Česká republika) připomíná výročí sta let od získání samostatnosti.

Hostem filharmoniků měla být houslistka Isabelle van Keulen.

Včera večer v 18:00 jsem tedy usedla v první řadě (!!!) noblesního sálu v budově polské národní filharmonie a hotovila se k poslechu čtyř skladeb, jež byly na programu.

Jednalo se o: „Toccatu z Suity symfonicznej op. 10 od Bolesława Szabelskiego, II Koncert skrzypcowy op. 61 od Karola Szymanowskiego, Morze od Clauda Debussy’ego a IV Symfonii od Witolda Lutosławskiego“.

A jaký je verdikt?

Moc se mi to celé líbilo. Se vším všudy. Sál zdobný, ale nepřeplácaný. Lidé vznešení a hezky (nebo výstředně – domnívám se, že ten pán v obřím žlutém klobouku musel být umělec) oblečení.

Hudba mě bavila – i když upřímně přiznávám, že první polovina se mi líbila víc než druhá část, která na mě byla příliš adagio/andante, ale celkový zážitek je velice příjemný.

Možná za to může i fakt, že jsem seděla k hudebníkům tak blízko. Schválně jsem si vybrala lístek do první řady, jelikož jsem chtěla vyzkoušet, jaké to je.

Má to samozřejmě výhody (zkušenost z první ruky, možnost podrobného sledování jednotlivých muzikantů a dirigenta, jakýsi až osobní vztah s účinkujícími) i nevýhody (není vidět celý orchestr, jen jeho výsek, tudíž nemá člověk takový přehled, co se přesně na jevišti děje), ale pro osobu krátkozrakou jako jsem já, to byla určitě dobrá volba.

Krásnou první houslistku jsem měla na dosah ruky a později, při II. houslovém koncertě Karola Szymanowského, stála paní Isabelle jen kousíček ode mě. Mohla jsem tedy naplno sledovat její umělecký prožitek a přednes.

Musím říct, že jsem byla z koncertu tak nadšená (možná i z toho důvodu, že jsem od něj absolutně nic neočekávala, tudíž mě mohl pouze překvapit), že jsem až dostala chuť se vypravit do filharmonie znovu.

Uvidíme, zda se mi to podaří zrealizovat, ale ten pocit noblesy a elegance (a taky příležitost slavnostně se obléknout) se mi velmi zamlouval!

Zdroje:

Filharmonia Narodowa

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *