Akce

Orlen Warsaw Marathon: 22.4.2018

Dnes ráno v 9:00 odstartoval od Národního stadionu 6. ročník varšavského maratonského běhu, paralelně doprovázený během OHSEE na 10 km. Účastníků mohlo být kolem 20 tisíc a češkavevaršavě u toho nemohla chybět.

Již opuštěný start, všichni jsou na trati

Ne že bych se osobně účastnila běhu, ale vstávala jsem kvůli tomu extra v 7:00, viděla start a věnovala celé dopoledne nenápadné podpoře postávajíce u dráhy a tleskajíce běžcům.

Ano, spousta lidí byla a je ve svém fandění mnohem hlasitější a extrovertnější – já neumím nahlas pokřikovat a fandit, natož v cizím jazyce (ačkoliv vím, jaká slova bych mohla použít – „Dawaj!!“ znamená něco jako „Dělej, do toho!“), ale to neznamená, že se závodníky neprožívám jejich úděl. Právě naopak!

Byl to můj druhý maraton, který jsem takto aktivně sledovala, ne, vlastně první, protože ten před dvěma lety v Praze, který běžel můj bratranec a můj tehdejší nejbližší kolega z práce, jsem pozorovala pouze u cíle. Dnes jsem se však přesouvala z místa na místo (nebylo jich deset, byly čtyři, ale stejně – na posledním jsem vydržela stát hodinu), abych mohla podporovat závodníky v průběhu celého závodu.

Byla jsem u startu, u 8., 39. a nejdéle u 40. kilometru. A stejně jako v roce 2016 v Praze, i letos zde ve Varšavě jsem maraton neuvěřitelně silně prožívala.

Závodníci čekající na start 10km závodu
Pokračování závodníků čekajících na start 10km závodu

Nevím, proč na mě tak mocně působí, ale už když jsem ráno jela na start a viděla v metru všechny ty lidi, kteří se chystali vyběhnout, jsem nemohla zadržet slzy.

Pláč je pro mě příznakem hlubokého prožitku, a jestliže u něčeho brečím, hodnotím to velmi vysoko – ať už jde o film, knížku či divadelní představení. Nechápu, proč pláču u sportu, ale je to tak. Dokumentární film, který mě svého času nejvíc oslovil a který jsem prakticky celý probrečela, byl Věra 68 od Olgy Sommerové.

A ačkoliv mi přišlo, že média nadělala trochu moc humbuku kolem letošního úspěchu Ester Ledecké, když jí předávali medaili a ona stála na stupních vítězů, brečela jsem jako želva. U Věry a Ester bych pochopila, že může jít třeba o národní hrdost, ale při maratonu, jehož se účastní lidé z různých míst a nejde ani tak o výsledek, jako spíš o úspěšné absolvování?

Rondo DeGaulla: 8 km

Ten se mě myslím dotýká na naprosto bytostné úrovni. Lidé jsou tak odvážní, tak šikovní, často píšící naprosto neuvěřitelné příběhy, že moje oko zkrátka nevydrží suché.

Vidíte spoustu starších až vysloveně starých lidí, kteří vyrážejí na 42 kilometrovou trať. Lidi běžící ve dvojicích, skupinky z práce, pána o francouzských holích, muže vezoucího svoji ženu na vozíčku, lidi s kočárkem, s fotkou Ježíše přichycenou spínacími špendlíky k hrudi, ženy, muže, úplně obyčejné lidi – a přesto nejsou obyčejní. Ne v mých očích. Obdivuji je, všechny, do jednoho.

Nowy Świat

I teď, když píšu tato slova, brečím a myslím na to, jak jsem se domnívala, že jednoho pána trefila přímo do srdce kulka a přesto běží dál, než jsem pochopila, že si „jen“ rozedřel bradavku do krve. A nebyl jediný…

Na 40. km měla spousta lidí na obličeji zaschlé sliny a nudle, což může odtažitý člověk považovat za nechutné, ale pro mě to bylo jen výrazem vůle, vytrvalosti a odhodlání. Skláním se před těmito lidmi.

U mostu Świętokrzyskiego: 40 km

Nezastírám, že by se mi líbilo se připojit ke skupině těch, „kteří ve svém životě uběhli maraton“, ale zatím jsem příliš pohodlná a všechno to utrpení v průběhu tréninků mě děsí, což je o důvod víc, proč závodníky obdivuji a smekám před nimi.

Na startu jsem si všimla, že zhruba 80% účastníků tvoří muži. Žen bylo jen málo, ale pocit hrdosti a pýchy na ženské pohlaví, který mi vybuchl v hrudi, když jsem sledovala ty nejrychlejší ženy, které se zcela pohodlně vklínily mezi muže na špici, byl ohromující. Myslím, že nejrychlejší žena doběhla jako čtvrtá ze všech účastníků (zkontrolovala jsem to a doběhla 12, ale to se mi nějak nezdá…).

Pozorovala jsem tváře závodníků u 40. kilometru a měla jsem pocit, že zatímco muži jsou buď veselí, v pohodě, usmívající se, nebo soustředění, či nedej bože zkroušení bolestí, ženy byly všechny vytrvalé a zaměřené na cíl, skoro žádná se neusmívala, ani nedělala skopičiny, prostě běžely. Byla jsem na ně pyšná.

Křeč v noze

I díky počasí, jež bylo slunečné (kdybych byla na trati, určitě bych chtěla, aby bylo chladněji – nevím, jestli jsem se o tom někdy zmiňovala, ale taky běhám, jenže asi tak 4km 3x v týdnu), to byl dnes nezapomenutelný zážitek.

Děkuji všem závodníkům, že jsou tak skvělí (i tomu pánovi z Liberce, kterého jsem nestihla česky povzbudit)!!

Zdroje:

Orlen Warsaw Marathon 2018

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *