Místa

Bruslení a horká čokoláda

Včera jsem se konečně odhodlala a vyrazila na veřejné kluziště pod širým nebem. Ve Varšavě jich je několik – namátkou jmenuji to na Rynku Starego Miasta, na Placu Europejskim nebo u PKiNu, čili Pałacu Kultury i Nauki.

Další četná kluziště se nacházejí v okrajovějších čtvrtích Varšavy, aby nemuseli všichni obyvatelé do centra. Pro mě však je to do centra nejblíž a také to má největší kouzlo.

Vybrala jsem si kluziště u PKiNu a domnívám se, že to byla dobrá volba – je poměrně velké, v sobotu kolem 15:00 nebylo ani příliš vytížené a navíc je ozdobeno řadami visících žárovek, což působí hrozně romanticky.

Bruslení je zdarma, stačí si jen přinést své brusle. Pokud je nemáte (tak jako já), můžete si je samozřejmě za 10 zł na hodinu vypůjčit. Ani se nemusí skládat záloha, což mě překvapilo. Na lavičkách se přezujete, boty necháte stát nebo si je sbalíte do batohu a pak už hurá na led.

Vždycky mi trvá strašně dlouho, než se dokopu k tomu, abych šla, a pak jsem nadšená.

Moc mě to bavilo a dokonce jsem si splnila svůj dávný sen – vždycky jsem romanticky toužila po zážitku, kdy budu bruslit v sukni a se štuclíkem. Nějak mi to připomíná Ameriku starých časů – 20., 30. let před Rockefellerovým centrem.

Štuclík už jsem před pát lety dostala od své nejlepší kamárdky darem a včera jsem uskutečnila svůj sen. Bruslila jsem v sukni a se štuclíkem. Bylo to rozkošné.

Dlouho jsem to však nevydržela, protože mi štuclík přeci jen překážel ve výhledu pod nohy, tak jsem ho hodila do batohu a pokračovala bez něj. Asi po padesáti minutách bruslení už mě tak bolely holenní kosti, že jsem toho musela nechat – možná jsem si utáhla boty moc?? Nevadí, na ledě jsem si to užila a těch 50 minut pro mě bylo tak akorát.

Opustila jsem tedy areál kluziště a vydala se na druhou adresu, kterou jsem si pro včerejší den vymyslela – do Pijalni Czekolady Wedel. Volně bych název přeložila jako místo, kde se pije čokoláda, potažmo čokoládovna.

Firma Wedel existuje ve Varšavě již od roku 1851, kdy ji založil Karol Wedel – nejprve jako cukrárnu, kde servíroval horkou čokoládu, s malou přidruženou manufakturou na výrobu sladkostí/léčiv typu karamelek proti kašli. Tehdejší obyvatelé Vašavy si místo velmi oblíbili a začali ho navštěvovat často a v hojném počtu.

V roce 1872 se cukrárna přestěhuje na adresu na Szpitalskiej ulici, kde vydrží až dodnes – dnes pod názvem „Staroświecki Sklep” čili starosvětský obchod. A právě do této původní cukrárny směřovaly v sobotu moje kroky.

Lhala bych, kdybych řekla, že to byla moje první návštěva – už jednou jsme si zde s Krzysztofem horkou čokoládu „s sebou” koupili, ale včera jsem si poprvé poseděla v historizujícím interiéru.

Menu je obšírné, hlavní těžiště samozřejmě spočívá na různých druzích horké čokolády, ale kromě ní nabízejí celou řadu dezertů, čokoládových pralinek, káv, čajů, čerstvých džusů a dokonce slaných sandvičů.

Já jsem šla najisto. Minule jsem si totiž koupila hořkou čokoládu a byla příliš hořká, zatímto Krzysztof si tehdy vybral bílou (nikdy v životě by mě nenapadlo objednat si bílou horkou čokoládu) a byla naprosto vynikající.

Právě z toho důvodu jsem si včera objednala také bílou, kterou jsem si však ještě nechala doplnit pro mě nezbytným elementem – šlehačkou.

Wedel momentálně nabízí čtyři základní čokoládové materiály – čokoládu hořkou, dezertní, mléčnou a bílou, k nimž se později doplňují další příchutě či dodatky, které si člověk přeje ochutnat (pomerančová kůra, maliny, oříšky, karamel a mnoho dalších).

Mě moje základní verze naprosto uspokojila. Byla stejně výborná jako minule, jen tentokrát se mi zdála trochu sladší. Buď jsem si už chuť přesně nepamatovala, anebo člověku chutná jinak, když si ji dopřává venku na mrazu a uvnitř v příjemném teple.

Prostředí vypadá krásně, ale k dokonalosti mu přeci jen ještě trošku chybí – obsluha byla méně profesionální, než bych si na takovém místě představovala.

Celkem dlouho jsem čekala, než mě obsloužili. Když jsem vstoupila do čokoládovny, nikdo se mě neujal a nechali mě stát bez instrukcí, kam si mohu sednout, a všechny stoly, které vypadaly jako neobsazené, měly na sobě nesklizené nádobí.

Chápu, že jsem mohla přijít zrovna ve chvíli, kdy mnoho hostů odešlo a stoly zůstala nesklizené, ale trvalo poměrně dlouho, než všechny zašpiněné skleničky ze stolů (včetně mého) zmizely.

Ať tak, či tak, stejně si myslím, že pokud je člověk milovníkem horké čokolády, čokolády či sladkostí obecně, neměl by při své návštěvě Varšavy toto místo vynechat.

V současnosti existuje Pijalen czekolady ve Varšavě víc – dokonce v obchodních centrech, ale prý (tak mi bylo řečeno) zde, na Szpitalnej, jsou produkty nejlepší a nejopravdovější. To sama zatím nemohu posoudit. Prostředí je však každopádně nejhistoričtější.

Jestli se vám sbíhají sliny, tak hurá pro ten poslední kousek čokolády, co ještě zůstal ve skříňce!!

PS: Historie továrny Wedel je zajímavá a zrcadlí veškeré dějinné události 20. století.

Kromě typických čokoládových tabulek kdysi s vlastnoručním podpisem Emila Wedela, který se stal logem firmy, je jejich ikonickým výrobkem také tzv. Ptasie Mleczko – pěna v čokoládě, která si získala své příznivce po celém světě (i u nás v rodině ;-)).

Zdroje:

Wedel

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *