Místa

Češkavevaršavě na Islandu

Období mezi 20. a 30. září letošního roku jsem strávila na Islandu a dlouho jsem si tento trumf schovávala v rukávu, ale už nastal čas ho vytáhnout. Je obtížné shrnout deset dní nabitých poznáváním a zážitky do jednoho příspěvku, ale stejně se o to pokusím.

Na Islandu se mi moc líbilo, ačkoliv žádná záležitost není jen dokonalá a jsou to často právě nedokonalosti, které dají vyniknout tomu, co za to stojí.

Asi nejsilnější dojem na mě udělala příroda a vztah Islanďanů k ní. Žijí s ní mnohem více v souladu než my a mnohem víc si ji uvědomují, váží si jí a jsou na ni pyšní. Pravdou zůstává, že kdybychom měli pár metrů od domova činnou sopku, asi bychom si okolní krajiny byli také více vědomi.

Island je pravým rájem pro geology, kteří si zde přijdou na své (asi jako když já jsem v cukrárně a rozmýšlím se, zda si dát spíš jablečný koláč, tiramisu, čokoládový zákusek, oříškový, kokosový, mrkvový či úplně jiný dort).

Hlavními vlivy, jež místní krajinu utváří, je tektonická aktivita (na Islandu se setkávají dvě litosférické desky – Eurasijská a Severoamerická, které se od sebe vzdalují rychlostí 2cm/rok, což je vzácný úkaz, který je jinde na světě většinou schován pod hladinou moře – asi kromě Kalifornie a jižní Afriky, kde je něco podobného také k vidění), v jejímž důsledku je na Islandu běžností vulkanická činnost a geotermální oblasti.

Druhou hybnou silou jsou ledovce.

Někdy bývá Island označován jako Země ohně a ledu – z mé osobní zkušenosti bych ji raději nazvala Zemí vody. Voda je zde všudypřítomná a to v nepočitatelných obměnách. Uvedu alespoň ty, které mě nyní napadají: oceán, vodopády, jejich vodní tříšť, řeky, jezera, ledovce, ledové kry, horké geotermální prameny, nad nimi se vznášející pára, gejzíry a v neposlední řadě déšť – na ten bych radila nezapomínat, zvláště když jedete na Island koncem září.

Avšak počasí na Islandu je ohromně nevyzpytatelné. To jsem si přečetla před cestou v průvodci, ale ani zdaleka jsem si to nepředstavovala tak divoce, jaké to pak bylo ve skutečnosti.

Za jeden den se opravdu mohou několikrát vystřídat všechny typy počasí – slunce, déšť, větrno, šedo, sychravo, mlha, duha, nebe bez mráčku, mžení a cokoliv vás ještě napadne (sníh jsem nezažila, ten do hry vstupuje později). Je proto zásadní poučkou mít s sebou oblečení do všech variant počasí.

Sami Islanďané říkají, že nejhorší je vítr. A mají pravdu. Vzhledem k tomu, že na Islandu nejsou téměř žádné stromy (pouze 1,5 – 2% rozlohy země je zalesněno, naproti tomu asi až 80% zakrývají lávová pole), nic se nestaví větrnému proudění do cesty a to se může rozzuřit naplno.

Takový vichr jsem v kombinaci se silným a vytrvalým deštěm zažila na čtyřhodinovém pochodu ve vnitrozemské oblasti Langmannalaugar a musím upřímně přiznat, že jsem si sáhla na dno svých sil. Ať máte sebelepší vybavení (ne že bych ho měla), po nějakém čase si prostě vodorovně útočící déšť najde cestu dovnitř a vy jste mokří.

Do toho fouká takový vichr, že na vrcholcích kopců všichni stojí v podřepu, aby snížili těžiště a odolávali náporům větru (kromě domorodého průvodce, který se nesl hrdě a vzpřímeně). Z tohoto výletu mám pouze pár fotek, které byly skutečně vykoupeny potem a krví (krev je s nadsázkou, ale úsilí to bylo velké) – škoda, že nevyšlo počasí tak, abych si mohla karamelově zbarvené útvary lépe vychutnat.

Jinak jsem však měla na počasí celkem štěstí, dva dny v Reykjavíku bylo dokonce tak nádherně, že jsem tomu ani nemohla uvěřit (slunce, modré nebe, teplota kolem 18 stupňů).

Největší dojem z navštívených míst (pohybovala jsem se zejména na jihu, jihozápadě a západě ostrova) na mě udělal gejzír Strokkur, který v časovém rozmezí pěti až deseti minut chrlí vařící vodu do výšky 20-30 metrů, a ledovcová laguna Jökulsárlón.

Gejzír je úžasný a hodně mě překvapil. Když jsem k němu jela, říkala jsem si: „Hm, voda tryská nahoru do vzduchu, to je toho…“, ale zážitek předčil očekávání. Je vtipné, jak kolem díry v zemi zakryté párou postávají turisti a čekají, až to nadejde. A ono to nadejde!

Co se mi moc líbilo, bylo to, že je to absolutně nečekané. Samozřejmě, že lidé kolem stojí a čekají, ale pak, v tu vteřinu, kdy se to stane, to stejně nečekáte. Musím říct, že za tu hodinu, co jsem u gejzíru strávila, se mi to neokoukalo, a když jsem erupci viděla poprvé, uniklo mi hlasité „Jéééééééé“. Je fajn, že ještě na zemi existují věci, které lidé nedokážou ovládat.

Ledovcová laguna Jökulsárlón a nedaleká tzv. Diamantová pláž působily jako z jiného světa. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Kry odlupující se z tajícího ledovce se vznášejí na hladině jezera a řekou pozvolna plynou k jejímu ústí do oceánu, odkud jsou příbojem znovu a znovu vraceny a vyvrhovány na černou pláž.

Jde o hru vody s vodou (opět!!), na níž má člověk právo se dívat. Bylo to úžasné a jednoznačně doporučuji lagunu navštívit (kromě ledu jsou tam k vidění i tuleni, ale já jsem zahlédla jen plovoucí hlavičky).

Kromě těchto dvou výjimečných zážitků jsem se také koupala v teplých pramenech (a pak i vlezla do sousedního jezera o teplotě 7 stupňů – bravo já!!)…;

navštívila křemičitou zcela přírodní turisticky oblíbenou lagunu Blue lagoon…;

ochutnala místní specialitu plokkfiskur (vynikající hatlapatla z rybího masa, brambor, cibule, bešamelu a koření podávaná různými způsoby); chodila po ledovci nedaleko národního parku Skaftafell…;

viděla polární záři…;

nechala se zmáčet oceánem na poloostrově Reykjanes…;

prošla za vodopádem Seljalandsfoss…;

stála na americkém kontinentě; zahlédla polární lišku; zjistila, že mi nechutná jehněčí; dozvěděla se spoustu informací o spících islandských sopkách a jejich hrozbách; prochodila Reykjavík; rozhlédla se z věže nejvyšší (cca 77 metrů vysoké) islandské stavby, kostela Hallgrímskirkja…;

a přivezla si náušnice s lávou.

Byla to nezapomenutelná dovolená – nejen z hlediska zážitků, ale i toho, jak se podepsala na mém bankovním kontě. Na Islandu je totiž strašně draho – a když říkám strašně, myslím tím opravdu strašně. Draho nejen pro Čechy, ale i pro Američany, Němce nebo Švédy.

Pro ukázku: zeleninový vývar na opuštěné čerpací stanici uprostřed ničeho – 200 Kč, koláček s rebarborou a čokoládou sypaný lískovými ořechy – 100 Kč, masové kuličky s bramborem – 500 Kč. Ale co, nějak se to za pomoci instantních polévek a müsli tyčinek zvládlo!!

Jediné, co mě mrzí, že jsem z finančních důvodů nevyzkoušela, je jízda na islandském koni. Nejsem žádný koňák, ale to, jak ho domorodci vychválili, mě zlákalo. Tak možná příště!!

PS: Kdo má zájem o více informací z Islandu, může napsat komentář přímo v záložce dnešního článku, popř. mě kontaktovat na Facebooku Ceskavevarsave nebo mailu ceskavevarsave@gmail.com.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *