Galerie Zachęta
Do sbírky návštěv význačných varšavských muzeí a galerií mi do minulé neděle chyběla ještě galerie Zachęta.
Nachází na Płacu Piłsudskiego nedaleko hrobu neznámého vojína a sídlí v ní instituce Narodowa galeria sztuki (Národní galerie umění). Specializuje se na moderní polské umění.
Vlastní budova pochází z počátku 20. století, konkrétně byla otevřena v roce 1900. V roce 1922 v ní byl zavražděn první polský prezident Gabriel Narutowicz, na což upozorňuje pamětní deska nad vstupem do jedné z výstavních síní.
Po dobu druhé světové války zde byl zřízen Dům německé kultury (Der Haus der Kultur), v němž se konaly propagandistické výstavy. Při varšavském povstání byla budova poničena, nicméně odolala snahám o její kompletní zničení, proto nemusela být po skončení války postavena celá znovu, šlo pouze o rekonstrukci.
Neustále probíhaly různé architektonické plány na rozšíření a zmodernizování novorenesanční budovy, ale žádný z ambiciózních projektů (např. zakrýt celé jedno křídlo skleněnou konstrukcí tak, aby bylo možno flexibilně měnit výstavní sály a byl zajištěn dostatek světla) nebyl uskutečněn.
Když jsem se do galerie v neděli 4.3.2018 vypravila, konaly se zrovna dvě výstavy: Dzikość serca (Divokost srdce) a Przyszłość będzie inna (Budoucnost bude jiná).
Mě lákala hlavně Divokost srdce, která měla působivý plakát a měla se zabývat variacemi na téma polský portrét a autoportrét po r. 1989. Výstava čerpá ze sbírek mecenášské instituce banky ING, která v Polsku podporuje uměleckou tvorbu po r. 1990 formou nadace Fundacja Sztuki Polskiej ING.
Kurátorka výstavy sestavila pozoruhodnou kompozici děl vyjadřujících se jakýmkoliv způsobem k tématu zobrazení Poláků – a to jak doma, tak za hranicemi. Polská komunita žijící v různých zemích světa (zde zejména: Velká Británie, Francie, USA) se stala zdrojem inspirace pro některá z děl, ale též pro výstavu jako takovou.
Bylo to zajímavé – zvláště mě zaujala pestrost děl, avšak musím říct, že bych jen hrstku z nich kategorizovala jako portrét/autoportrét. Možná v širším smyslu toho slova – jako portrét národa skrze jednotlivosti.
Nejvíce se mi líbila čtveřice obrazů, z nichž jeden byl použit právě na plakát k výstavě a které měly stejnou kompozici, ale lišily se barevným zpracováním.
V druhém patře se konala výstava Budoucnost bude jiná, kterou jsem prošla bez podrobnějšího zkoumání, ale brala si na mušku rodící se polský stát v roce 1918. Ukazovala počátky vzájemnosti a komunitního soužití, situaci žen, které získaly volební právo, filmové i výtvarné umění, dobové záznamy, užité umění a jiné.
Zážitek ze Zachęty byl, řekněme, normální. Ani mě nic neotrávilo, ale ani dvakrát nechytilo za srdce.
Moje tour po muzeích a galeriích mi nicméně zřejmě přineslo jedno poznání – a sice, že nejde ani tak o to jednou vyrazit, jako spíš o pravidelné docházení na výstavy, které se zrovna konají a které si umělecký fajnšmekr vybírá jako jiní lidé třeba dortík v cukrárně.
Pravdou je, že v Zachętě jsem si opravdu připadala mezi všemi těmi umělecky oděnými lidmi a hipstery (možná, že všichni byli umělci, jen jsem je nedokázala od hipsterů odlišit – obě skupiny jsou si dost podobné) poněkud nemístně, ale co na tom?
Zdroje: