Místa

Muzeum domečků pro panenky

Řekněte, co se dá dělat, když je venku třináct stupňů a drtivou většinu dne prší.

Buď zůstat doma, anebo vyrazit třeba do bazénu, na masáž, do kavárny, kina či muzea. Jelikož v kině i v kavárně jsem byla včera, nechtělo se mi druhý den v řadě opakovat týž program.

Zůstala jsem tedy doma, chvíli řešila něco na internetu, upekla švestkový koláč (mimochodem, už jsou švestky – pokud se dostanete do Polska, setkáte se s mnoha odrůdami, já jsem momentálně vyzkoušela takzvané węgierki = „maďarky“ a mohu je pouze doporučit, jsou sladké a výtečné) a volala si s rodiči, kteří se právě vrátili z dovolené.

Cítila jsem se však pořád jako na trní. Chtělo by to přeci jen vytáhnout paty z bytu.

O víkendech se moje krokové skóre často pohybuje kolem patnácti tisíc i více, zvláště teď v létě. Měla jsem už i dvacet jedna a minulý týden s kamarádkou dokonce dvacet čtyři. Nejsem počtem kroků posedlá, ale když mi ještě ve čtyři odpoledne svítilo na displeji telefonu 27, byla jsem zkroušená.

Vydala jsem se tedy alespoň na krátkou výpravu do muzea domečků pro panenky (po návratu domů se 27 změnilo na 4368, což sice není žádná hitparáda a výčitky svědomí jsem tímto počtem úplně neumlčela, ale pořád lepší, než oněch výchozích 27).

Nad návštěvou muzea jsem přemýšlela už delší dobu a dnes tedy nazrál čas.

Upřímně musím říct, že jsem do něj vyrazila hlavně jako češkavevaršavě a mnohem méně jako Eva. Obávala jsem se zástupů dětí a pocitu, že jsem na nesprávném místě.

Naštěstí se tyto mé obavy nepotvrdily. Děti tam sice nějaké byly – a byly hlučné a narážely do vitrín, ale nemístně jsem si nepřipadala. Byli zde totiž i jiní dospělí návštěvníci (bez dětí!!), což mě povzbudilo. Šlo hlavně o turisty, zřejmě proto, že muzeum je dobře hodnoceno na tripadvisoru.

A teď už k samotnému muzeu.

Jedná se o malé muzeum v areálu Pałacu Kultury i Nauki, které nabízí celou řadu nejrůznějších exponátů spadajících do kategorie „domeček pro panenky“.

Kromě obytných prostor se zde nachází i interiéry různých krámků (lékárna, galanterie či potraviny), škol, zdravotnických zařízení či institucí a služeb, jako třeba pošty, švadleny nebo svatebního salónu.

Vystavené domečky pochází z různých zemí a časů.

Nejčastější provenience je německá, ale jsou zde domky i z Velké Británie, USA a domácí polské. V muzeu mají i pár exotických zástupců – domeček z Číny, Finska nebo Thajska (to není domek, ale chrám).

Rozpětí doby, kdy byly domečky postaveny, se také různí – od konce 19. století až v podstatě do současnosti. Největší rozmach však domky zažívaly v 50. a 60. letech 20. století. Tedy alespoň podle počtu exponátů z té doby.

Pozdější již krásně demonstrují socialistické retro 70. a 80. let, kdy dřevo a jiné přírodní materiály nahradil ve 100% plast a oranžová barva. (Zdá se mi to, nebo veškeré „designové“ kousky byly tehdy oranžové?).

Pečlivě jsem si přečetla všechny popisky a štítky u jednotlivých exponátů a můžu s klidným svědomím vynést verdikt, že se mi nejvíc líbily americké a britské domečky.

Těch bylo jen pár, ale byly nejvýpravnější, měly nejvíce místností a geniálně vymyšlený průřez tak, aby se dalo hrát s každou místností.

Musela jsem samozřejmě obdivovat úroveň detailů, jimiž jsou interiéry opatřeny – ať již jde o skutečně svítící lustry, miniaturní knížky a časopisy, obrázky na stěnách, šperkovničky, čajové soupravy a tisíce dalších drobností.

Klobouk dolů nad trpělivostí tvůrců!

Často popisek zmiňuje, že domeček vytvořil otec pro svoji dcerku a občas jsou kuriózní i samotné „domy“. Viděla jsem domeček vytvořený z chlebníku nebo skříňky od nefungujících hodin.

Jediné, co se mi moc nelíbilo, byly samotné panenky. Ačkoliv se jim popisky také věnovaly a upřesňovaly jejich původ a materiál, mě nezaujala žádná.

Musím říct, že jsem byla muzeem mile překvapená a nebála bych se tam osoby, které tato tématika zajímá, poslat.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *