Místa

Muzeum Narodowe

Dovolte mi, abych vás touto cestou pozvala na návštěvu prvního muzea z mého „tour de musées“, jež jsem se rozhodla absolvovat v listopadu 2017. Na úvod bych chtěla zmínit, že nejsem přílišným milovníkem muzeí, a proto jsem se do nich ani zde ve Varšavě nijak nehrnula. Nastal však čas tento deficit dohnat.

Už dříve jsem navštívila Muzeum varšavského povstání, které se mi líbilo, ale necítila jsem potřebu se do něj zatím vracet. Nyní jsem se rozhodla začít od klasiky všech klasik – Národního muzea.

Než začnu popisovat návštěvu v Národním muzeu, si však dovolím ještě jednu vsuvku. Nejlepší muzea, která jsem zatím ve svém životě navštívila, bylo Muzeum druhé světové války v Krakově v bývalé Schindlerově továrně a Muzeum The Beatles v Liverpoolu.

Obě tato muzea by se dala charakterizovat jako interaktivní, moderní, zajímavá a ukazující specifickou éru velmi názorným způsobem – místnosti jsou dobově vybaveny, každá je jiná, kromě exponátů se zde pracuje s prostorem, zvukem, atmosférou, dobovými materiály, fotografiemi a tisíci různých drobností, které vás přenesou v čase.

A vy si díky nim dokážete představit, jaké bylo vstoupit v roce 1940 v Krakově do tramvaje a jak se cítili Židé, kteří měli nejprve vyhrazený kousek místa na konci vozu a pak už do tramvaje nesměli vůbec, nebo jak bylo vybaveno soukromé letadlo The Beatles, v němž letěli na své první turné po Spojených státech (nebo, jak vypadá interiér žluté ponorky).

Takové muzeum má největší šanci mě zaujmout.

A nyní zpět k Národnímu muzeu ve Varšavě. Jak jsem uvedla výše, jedná se o klasickou instituci, jejíž sbírky tvoří zejména malířské umění. Na rozdíl od našeho Národního muzea, v němž jsem byla naposledy ještě za časů své povinné školní docházky, čili tak před dobře šestnácti lety, se varšavské Národní muzeum zaměřuje pouze na umění, nikoliv na přírodovědecké exponáty – ty jsou vystaveny v samostatném muzeu.

Budova Národního muzea se nachází nedaleko řeky Visly, u kruhového objezdu generála de Gaulla a jeho sbírky jsou rozděleny do sekcí: polské malířství osmnáctého a devatenáctého století, polské umění dvacátého a jednadvacátého století, staré umění, středověké kostelní umění, Faraská expozice a dočasné výstavy.

Jedna z dočasných výstav, která probíhá momentálně, si bere na mušku období biedermeieru a přibližuje jeho malířství a užité umění. Druhá se zaměřuje na avantgardu v polském malířství a charakterizuje odlišné trendy rozvíjející se ve velkých polských městech (Łódź, Kraków, Wrocław, Lwów atd.).

Muzeum exponáty vystavuje tradičním způsobem: prosklené vitríny, objekty s popisky ležící jeden vedle druhého či obrazy visící na stěně. Díky tomu se asi podaří vystavit velké množství exponátů na relativně malém prostoru, ale mě bohužel taková koncepce nemá šanci oslovit.

Objektivně uznávám, že není tak snadné vymyslet prezentaci obrazových sbírek nějakým alternativním způsobem, zvlášť pokud je potřeba dbát na stáří jednotlivých maleb a nepoškodit je nevhodnou manipulací, nicméně se domnívám, že i tak lze přijít na zajímavé nápady.

Prohlídka muzea ve mně vzbudila otázku, zda by se tak tradiční instituce, jakou bezesporu národní muzeum je, měla snažit o modernizaci a oslovení veřejnosti netradičními způsoby. A domnívám se, že odpovědí je ano. Pokud nechce muzeum úplně zastarat a chce přitáhnout návštěvníky, kteří zde stráví nějaký čas, doporučí muzeum dál a případně se i vrátí, je potřeba, aby se snažilo jít s dobou.

Neříkám, že muzeum nemá potenciál, ale měla jsem pocit, že ho nedokáže plně využít. Dalo by se například začít od dočasných výstav, které se tvoří zcela od začátku, a není potřeba překopat koncepci celých stálých sbírek. Taková dočasná výstava je podle mého názoru ideální příležitostí na obrodu.

Bohužel v případě biedermeieru bylo uspořádání exponátů pojato opět velmi tradičně a kvůli tomu působila celá výstava poněkud ploše, což je škoda, zvlášť v sekci užitého umění, které se přímo nabízí k inovativní prezentaci.

Pro mě asi nejzajímavější částí muzea byla Faraská expozice vystavující nástěnné malby a originální kusy výzdoby (hlavice sloupů, části naddveřních překladů, dekorace oken) katedrály ze starověkého města Faras, jež se nacházelo na území dnešního Súdánu, na břehu Nilu, tuším za třetím kataraktem a později bylo ostrůvkem křesťanství v této části Afriky, a jehož vykopávky provedl polský tým archeologů v šedesátých letech dvacátého století.

Byla jsem překvapena, když zde na mne vykoukla malba svaté Anny, kterou asi všichni známe z učebnic dějepisu.

Co se týče zázemí, disponuje muzeum šatnou, moderními kasami i toaletami, kinosálem či bistrem.

A jaký je finální verdikt? Muzeum vlastní širokou sbírku zajímavých exponátů a je skutečně škoda, že je neumí svým návštěvníkům prodat alespoň o něco modernějším způsobem.

Zdroje:

Anna z Faras

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *