Místa

Návrat zimy v Parku im. Marszałka Edwarda Rydza-Śmigłego

Jak rozdílné mohou být dvě soboty, jež od sebe dělí pouhý jeden týden… 10.3. zavládlo ve Varšavě jaro, snažilo se až do čtvrtka a v pátek se vrátila k moci paní Zima. Nasněžilo a sobota 17.3. se tím pádem zcela nesla v zimním duchu.

Vymyslela jsem si ambiciózní plán (rozuměj ambiciózní jak na sobotu), protože jsem hodlala vstát ráno v 7:00 (to je ona ambicióznost!!) a vypravit se do města na snídani do jedné z kaváren řetězce Green Caffé Nero.

Realizace plánu však byla značně nejistá, protože záležela na tom, jaké bude moje odhodlání, až mi v 7:00 zazvoní budík a vyzve mě ke vstávání.

A zadařilo se!!

První věc, kterou jsem totiž po rozlepení očních víček uviděla, bylo opět slunce, což rozhodlo. Vstala jsem, umyla si vlasy, oblékla se a vyrazila. Přišlo mi však hříšné jet hned na snídani a dopřát si drahou ňamku, když jsem toho dne ještě vůbec nic nevykonala, což mě přivedlo na myšlenku nejprve se někde projít a teprve až budu řádně vymrzlá a uchozená, už si snídani zasloužím.

Vybrala jsem si pro svou ranní procházku Park im. Marszałka Edwarda Rydza-Śmigłego, který se rozkládá mezi Vislou a komplexem vládních budov Senátu a Sejmu, a nemohla jsem si vybrat lépe!! Díky čerstvě napadanému sněhu v kombinaci se zářícím sluncem vypadal park se zimními holými stromy nádherně.

Nejdřív jsem se domnívala, že jsem v tomto parku ještě nebyla, ale postupně jsem zjišťovala, že to není pravda. Jelikož je celkem rozsáhlý, nespojila jsem si v hlavně souvislosti a nenapadlo mě, že jsme jeho spodní částí jezdívali s Krzysztofem v létě na kole k Visle. Nyní jsem ho však prochodila lépe, kochala se pohledy na nenarušené závěje a modré nebe.

Park se nerozprostírá v rovině, nýbrž zahrnuje různé výškové polohy (řekla bych, že alespoň tři), které překonává pomocí svahů, pěšinek či schodů, což mu dodává dynamiku.

Musím říct, že se mi tam v sobotu mezi 8:00 a 9:00 ráno nesmírně líbilo. Panovalo ticho, klid a návštěvníci parku (hlavně pejskaři, ale viděla jsem i dva lidi běhat) jakoby svorně a bez domluvy respektovali toto tiché rozpoložení. Neprošla jsem park úplně celý, dá se ještě přejít lávkou přes ulici Książęcou, ale já už jsem začala být prokřehlá a hladová, čili jsem se kolem Zemského muzea Polské akademie věd vydala směrem ke kavárně, kterou jsem si pro snídani vyhlédla.

Před muzeem mě zaujaly velké kameny opatřené cedulkou „přírodní památka“. Jedná se o bludné balvany, které zde zhruba před 130 tisíci lety zanechal skandinávský pevninský ledovec, když se rozhodl stáhnout z území dnešní varšavské kotliny.

Prý jich je ve Varšavě velké množství, ale vesměs jsou buď využity jako stavební kameny budov nebo schovány pod zemí, pod zástavbou. Několik desítek (asi kolem 60) kamenů, které byly objeveny většinou při stavebních pracech, je rozmístěno různě po Varšavě – mimo jiné i zde, před Zemským muzeem.

Teď již však zpět ze světa geologie do světa gastronomie. Řetězec kaváren Green Caffé Nero je britského původu. Na ostrovech ho můžeme najít pod názvem Caffé Nero – zde v Polsku ho úspěšný franšízant rozšířil a funguje, jak jsem již zmínila, jako Green Caffé Nero.

Nevím, zda interiéry imitující domácí atmosféru pomocí knihoven s knížkami jsou původním britským nápadem, či s ním přišli zde v Polsku, ale každopádně na mě působí velmi přívětivě. Nechodím do Green Caffé Nero často, protože ceny jsou zde vyšší, ale když se tam jednou za čas vydám (myslím, že tohle byla teprve moje třetí návštěva), nebývám zklamaná.

Nabízejí čerstvé bagety, quiche, výběr z káv a čajů i celou řadu zákusků. Já jsem si k snídani vybrala bagetu s krůtím masem, sýrem brie, rukolou a brusinkami a chutnala výtečně.

Zapíjela jsem ji čajem, protože jak správně poznamenala moje sestra, když mi k Vánocům darovala látkovou tašku s nápisem: „You drink coffee, I drink tea, my dear.“, já jsem čajovou osobou. Později jsem si ještě objednala čokoládový dortík se šlehačkou a dopřála si rozkošnou hodinku s knížkou.

Bylo to jako z poučky „Jak na Hygge“ – nejprve se přimět vstát, vymrazit se v chladném ranním vzduchu a pak se v teple odměnit klidným časem a něčím sladkým…

PS: Dost vtipné bylo, když jsem pak večer v kině na polském filmu Kobieta sukcesu (Úspěšná žena) zaznamenala, že se část děje odehrávala právě v Parku im. Marszałka Edwarda Rydza-Śmigłego – a to konkrétně na těch velkých schodech. Ať žije synchronista!!

Zdroje:

Głazy narzutowe w Warszawie

2 komentáře

  • Pavel

    Je to ještě téměř nostalgický návrat k zimě, třebaže vše okolo – ve vzduchu, ve vodě i na zemi – už toužebně očekává jaro.
    Ale i tato bílá krása má svoje kouzlo.
    🙂

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *