Místa

POLIN = Muzeum polských Židů

Dnes si vezmu na mušku další z varšavských muzeí – tentokrát věhlasné Muzeum polských Židů, POLIN, které sídlí v jedné z architektonicky nejzajímavějších varšavských budov a které bylo veřejnosti otevřeno v roce 2005.

Matně si vzpomínám, že jsem tehdy ve Zprávách na Čt 1 zaznamenala reportáž o jeho otevření. Nemyslela jsem si však, že už to je tak dávno… Ten čas ale letí!!

Budova je natolik zajímavá a dalo by se k ní najít tolik informací, že by to postačilo na samostatný příspěvek, ale já se chci věnovat muzeu jako celku. Budova mu je bezesporu důstojným domovem, a jelikož byla koncipována přímo pro stálou expozici o polských Židech, je zde právě velmi dobře pracováno s prostorem.

Místnosti nejsou pouze obdélníkové, naopak svým půdorysem zrcadlí potřeby dané epochy, v níž se na pouti židovskou historií zrovna nacházíme.

Mluvím a budu mluvit výhradně o stálé a hlavní expozici. Ta je rozdělena do osmi galerií, z nichž každá je uspořádána jinak a jinak pracuje s uměleckými, architektonickými, designérskými a audiovizuálními prvky.

Jedná se o neskutečně bohatou a zajímavou cestu židovskými dějinami na území Polska – opět mám pocit (podobně jako v Muzeu Fryderyka Chopina), že zde převažují různé instalace, virtuální zpodobnění popisovaných záležitostí, krátké filmy a interaktivní prvky nad klasickými exponáty typu: bronzová lžička.

Galerie nesou následující jména: Les, První setkání, Paradisus Iudaeorum, Městečko, Výzvy moderny, Na židovské ulici, Holocaust a Po válce.

Les je vyloženě úvodním místem bez větších zajímavostí, v Prvních setkáních se seznamujeme s židovským způsobem života, o jejich putování Evropou a usazování se v jejích různých koutech, Paradisus Iudaeorum (domnívám se, že to v latině znamená židovský ráj) je středověká kapitola definující pojmy košer, mikve a zabývá se uspořádáváním a osidlováním měst – také vysvětluje, proč často vznikaly celé židovské čtvrti.

Volně navazuje Městečko, jež vyloženě simuluje židovské městečko – jsou zde obydlí, přípravny košer pokrmů i ústřední synagoga s posvátnými místy určenými pro Tóru.

Výzvy moderny pojednávají zejména o trojím dělení Polska, které mělo neskutečný vliv nejen na životy Poláků, ale také zdejších Židů.

Na židovské ulici (stejně jako Městečko) je autentickým zpodobněním anonymní židovské ulice v některém z větších měst – jsou zde kina, tančírny, hospůdky, škola a další organizace, které bylo možné na takové ulici najít.

Bohužel spolu s dvacátým stoletím přichází soumrak do židovských životů, který vrcholí samozřejmě druhou světovou válkou a Holocaustem, jehož galerie je koncipována tak, aby na návštěvníka působila neutěšeným, stísněným a temným dojmem (stejně jako ostatní galerie také svým půdorysem, osvětlením, zvukovým či hudebním doprovodem dokreslovaly atmosféru dané doby).

Poslední galerie s názvem Po vojně už je celkem krátká a řeší zejména tehdy všudypřítomnou otázku v židovské komunitě – zůstat v původní zemi, v níž jsem žil před válkou, nebo odejít do Izraele?

A verdikt? Jedná se o neskutečně dokonale vytvořené muzeum – musela jsem se až pozastavovat nad tím, kolik existuje různých nápadů na pojetí časoprostoru a jak jsou lidé schopní sdělit často nesdělitelné pomocí výše popsaných prvků. Obdivuhodné!

Nicméně (já snad nebudu nikdy stoprocentně spokojená), bylo zde informací, věcí a poznatků až příliš mnoho a po určité době jsem začala být unavená a vysílená a nevěnovala jsem již expozicím takovou pozornost, jakou by si zasloužily.

A zároveň, ačkoliv ano, jsem fanouškem moderních muzeí, poněkud mi zde ty autentické materiály typu: bronzová lžička, chyběly. Ono je krásné, že jsou na stěnu s dekorem starobylého písma promítány obrázky starých Židů v typických oděvech, ale je to přeci jenom všechno virtuální!

A i když si můžeme sáhnout na dřevěnou košer husu, nebo vytáhnout zásuvečku, v níž se nalézají doplňující informace, není to totéž, jako kdybychom viděli ty „opravdické“ předměty.

Vím, že si občas protiřečím a že jednomu muzeu vytýkám nedostatek moderního pojetí a druhému jeho přebytek, ale asi právě to odpovídá na otázku, co bych od muzea vlastně očekávala. Něco mezi tím.

Je to nepochopitelné?

Zdroje:

POLIN

PS: Tento příspěvek bych chtěla věnovat sestřenici mojí nejlepší kamarádky, která v době, kdy jsem ho psala, porodila svého prvního syna. Gratuluji a ať má šťastný život!!!

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *