Místa

První gastronomický věstník

Ještě jsem se moc nevěnovala tipům na dobré jezení – a právě to bych chtěla nyní napravit. Nicméně mi dovolte, abych hned na počátku uvedla několik důležitých faktů, které hrají roli v mém posuzování restaurací:

A) Jsem dost vybíravá – nevím, čím je to dáno, ale je to pravda. Navzdory tomu, že jako dítě jsem byla vzorem slušnosti a při vyplňování přihlášky na tábor rodiče kolonku „co nejí” nechávali vždycky prázdnou a já sama jsem o sobě tvrdila, že jediná dvě jídla, která mi nechutnají, jsou „držťkovka” a „mlíkovka”, se musím bez mučení přiznat, že dnes je kratším spíše seznam toho, co mi chutná, než co mi nechutná.

B) Nejsem gastronomický experimentátor – ano, jsem takový ten zbabělec, který se drží známých věcí a k ochutnání něčeho neznámého (a nemusí to být zrovna larvy hedvábníka) potřebuje velké přesvědčování a vliv blízkého člověka, jemuž důvěřuji. Myslím, že je to způsobeno právě tím, že je dost pravděpodobné, že mi testovaná potravina nebude chutnat.

C) „Opravdové chutě” mě svojí silou zaskočí – považuji sama sebe za příslušníka generace, která vyrůstala na žluté cihle, čaji Pigi, filé a rizotu z jídelny (rozuměj: sypká rýže smíchaná se zeleninou, popř. kuřecím masem). Nechápejte mě špatně, rodiče nikdy na jídle nešetřili a snažili se nás vždycky rozmazlovat poctivými a již tehdy „bio” kousky od babi a dědy, nicméně historické a demografické situaci, v níž člověk vyrůstá, se neporučí. Byla prostě taková doba. A já mám pocit, že se na mně podepsala tak, že když nyní ochutnám to „opravdové”, plnost chuti mě zaskočí (sypaný čaj v čajovně; italské mokré, slepené rizoto či francouzský vyzrálý sýr) a daná věc mi nechutná.

Z výše uvedeného vzniká kombinace, která restauracím rozhodně nezjednodušuje možnost mě zaujmout. Nicméně jsou takové, kterým se to podaří. Ještě poslední věc, kterou uvedu na svoji obranu: vždy se všechno snažím vidět ze světlé stránky a na všem najít něco pozitivního, takže i když mě třeba nezaujme jídlo, určitě mě potěší např. interiér, personál nebo prostě to, že jsem tam s milovanou osobou.

Ale teď už k věci.

První ze všech varšavských restaurací, které zde zmíním a na kterou nedám dopustit, je indická restaurace Mandala (Mandala Warszawa). Právě v ní jsem na jaře roku 2015 ochutnala své první indické jídlo (po dlouhém přesvědčování a ujišťování ze strany Krzysztofa, že když mi to nebude chutnat, on to sní) a byla to……voila……láska na první ochutnání!!

Jak jsem do té doby mohla žít bez mango lassi?? A bez paneeru?? No, nic. Jednou se začít musí. A od té doby je Mandala naším oblíbeným místem. Trochu zašlá, trochu hipsterská. Trochu se za ty dva roky zhoršila, ale stále je kvalitním místem s výborným jídlem – a hlavně moje srdcová záležitost!!

Druhé místo jsme zatím navštívili pouze jednou, ale myslím, že u jedné návštěvy nezůstane: Der Elefant (Der Elefant Warszawa). Elegantní podnik, vytříbené menu, dokonalá (ale opravdu dokonalá) obsluha, přijatelné ceny, výtečné jídlo a prvotřídní dezerty (dezerty jsou pro mě asi nejdůležitější položkou jídelního lístku – když si nemohu vybrat a nejsem si jistá, vím, že dezert to vždycky zachrání a chutnat mi bude)!!

Ochutnali jsme zde lososa, plody moře (Krzysztof), francouzskou cibulačku, tatarák z lososa (Krzysztof) a sadu tří minidezertů. Všechno bylo moc dobré. Jediné, na čem jsme se nemohli shodnout, bylo ladění restaurace – přišla nám trochu francouzská, trochu španělská a trochu rakousko-uherská.

A jako třetí uvedu v prvním vydání gastronomického věstníku restauraci Sato gotuje (Sato gotuje Warszawa; v překladu: Sato vaří). Jedná se o malý, nenápadný podnik s domácí atmosférou a panem Sato (ano, je to Japonec), který vaří na očích svým zákazníkům. Tuto restauraci jsme vyzkoušeli včera a pro mě to byla velmi zajímavá návštěva.

Vládne zde opravdu příjemná domácí a neformální atmosféra (možná i díky šestičlené skupince Japonců, kteří zde večeřeli). Menu sestává z jednoho listu papíru velikosti A4 a nabízí japonské speciality (ale né sushi!!), které pravděpodobně moc dalších podniků ve Varšavě neservíruje. Bohužel díky domácímu prostředí to zde funguje tak, že „kdo dřív přijde, ten dřív mele”, jinými slovy, ve 20:00 večer (otvírají v 16:00) už mnoho položek z jídelního lístku vůbec neměli.

Nicméně jsme ještě přišli včas a stihli si dát: fazole edamame, marinovanou makrelu, lososa teriyaki, zeleninu v tempuře, udon s tofu (Krzysztof) a onigiri s lososem (Krzysztof). Vše se podává v malých, tapas porcích. Jídlo moc dobré, ale pro mě osobně ho bylo celkem málo a v poměru množství/cena se mi zdálo poměrně drahé.

Atmosféra podniku (a vím, že už jsem to zmiňvala několikrát) toto však vyvážila a mně se tam líbilo!

Zdroje:

Der Elefant

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *