Osobní

Jak jsem nedojela k Wisle

Napadlo mě, že bych mohla napsat příspěvek o Wisle. Letos je totiž její rok. Tedy alespoň podle plakátů, které se objevily ve městě, na zastávkách MHD. Jelikož jsem si v práci domluvila, že budu pracovat na 4/5 úvazku, mám volné pátky, které mohu využít dle libosti.

Čili jsem si na pátek 14.7. naplánovala, že vyrazím na kole, hezky se projedu a později si projdu nábřeží Wisly, kam většinou s Krzysztofem jezdíme, kde on to má hodně rád, kde to žije – zejména v noci (jedná se o hipsterské místo) a kde vybudovali letos novou část, které se říká Nové bulváry a působí moc hezky.

Asi už jste se domysleli, že z tohoto plánu sešlo.

Když jsem na vypůjčeném kole Veturilo přejížděla Pole Mokotowskie (park), projevila se má nezkušenost v ježdění na kole. V jednu chvíli jsem se dostala mimo cyklostezku a objevil se přede mnou kořen.

Než jsem se stihla rozhodnout, co udělám, zda sesednu nebo bude lepší kořen objet, už jsem na něj vjela, ale ne z příma, jak jsem byla později poučena, že se to má dělat, ale nějak divně ze strany. Kolo se rozkymácelo, a ač jsem se snažila ho udržet na cestě, nepovedlo se a já se z něj zřítila.

Nestalo se nic hrozného, pouze jsem si odřela kolena, a tak jsem chtěla vstát, vrátit kolo a jít domů, ale moje tělo se mnou mělo jiné plány.

Udělalo se mi hrozně špatně a začalo mi být na omdlení. Opřela jsem se tedy o kolo a sklonila hlavu ke kolenům, protože to mi proti omdlení pomáhá.

V tu chvíli šla kolem paní se psem a zeptala se, jestli se mi něco rozbilo na kole, odpověděla jsem, že ne, že jsem spadla. Paní se ke mně vrátila a začala se ptát, jestli jsem v pořádku. V pořádku jsem nebyla, musela jsem si sednout na zem.

Netuším, odkud se zjevila ještě pětičlenná rodina, ale každopádně mi také začali pomáhat. Manželé s dětmi ve věku zhruba 16 (kluk), 14 (holka) a 6 (kluk). Asi jsem vypadala hrozně (paní od rodiny říkala, že jsem byla úplně bílá a měla úplně bílé rty), takže se rozhodli zavolat sanitku. Snažila jsem se je přesvědčit, že ne, že to nic není, ale nedali na mě.

Sanitku volal nejstarší syn, protože tatínek byl neslyšící. První paní se psem šla do nedaleké restaurace pro vodu a alkohol, kterým mi polila ránu. Cítila jsem, jak mě štípou komáři.

Po vypití vody se mi začalo dělat lépe a lidé mi pomohli se přesunout na zahrádku zmíněné restaurace, kde jsme vyčkali příjezdu sanitky. Paní se psem se rozloučila, ale rodina se mnou zůstala. Podařilo se jim v mezičase vrátit kolo.

Potom už přijela sanitka, vyšetřili mě, vzali mi krev, změřili tlak, zjistili hladinu cukru, prosahali nohy, zkusili hybnost kolen a ošetřili ránu peroxidem vodíku. S vyplněným formulářem o provedeném vyšetření mě propustili.

Strašně moc jsem děkovala rodině, která mi pomohla, a cítila jsem se jim strašně zavázaná. Chtěla jsem jim něco dát, ale neměla jsem co, tak jsem jen opakovaně děkovala.

Nejvíc mě dojal nejmladší chlapeček, který řekl něco ve smyslu: „Já jsem se o vás tak bál, že se mi z toho úplně klepaly nohy.

Když jsem nad tím později v posteli přemýšlela, říkala jsem si, že ti lidé určitě byli andělé. Ne že bych byla nábožná, ale oni prostě byli.

Chvíli jsem ještě poseděla v restauraci – abych vypila půl litru coly, jak mi doporučil pan doktor ze sanitky a vydala se pomalu k domovu. Ještě jsem napsala Krzysztofovi a on mi pak volal s tím, že mě vyzvedne autem. Doma se o mě staral a byl celkově úžasný!!

Musím říct, že bylo obzvlášť těžké mluvit polsky ve stavu na pokraji omdlení. V tu chvíli jsem ještě nevěděla, že omdlít se řekne mdleć a vůbec jsem netušila, jak jim mám vysvětlit, co mi je. Naštěstí to ale všechno dobře dopadlo a nějak jsme se domluvili.

Mně po této zkušenosti do slovníčku přibyl ještě výraz woda utleniona: peroxid vodíku!

Zdroje:

Andělé

Rok Wisly

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *