Osobní

Láska za časů koronaviru

Dnes si dovolím pojmout svůj příspěvek zcela jinak, začtěte se a uvidíte:

Przepraszam, dziś wpis tylko po czesku, bo to trochę eksperyment…

Dnešní den bude chutnat po broskvovém džusu, pomyslela si Stella, když vracela krabici do lednice. Za zády jí do pokoje, který byl vlastně celým jejím bytem, dopadalo světlo ranního slunce, což ji naplňovalo vnitřní radostí a chutí do života. S největší pravděpodobností si k snídani udělá míchaná vajíčka. V duchu se usměje, když si představí, jak se budou pokrájené žampiony škvařit na másle a jeho sladká chuť prostoupí celým pokrmem. Mňam. Už má hlad.

Jelikož je sobota, vynechává svou každodenní porci cvičení. Cvičí totiž pouze ve všední dny. Víkend je určen k odpočinku. A poznávání. A žití života. Takový rytmus si za uplynulé dva a půl roku, kdy byla single, oblíbila. Víkend je časem, kdy se chodí na procházky, do kaváren, do kina, či na různé akce. Ať již tráví víkend mimo domov, nebo naopak ve vlastních čtyřech stěnách, raduje se z bytí sama se sebou, z času, který může věnovat myšlenkám, jež musí být promyšleny, plánům, jež musí být spředeny, hygge momentům, jež musí být odžity.

Ano, samozřejmě je třeba najít si čas i na povinnosti, které se nestihnou zařídit přes týden – placení účtů, úklid či vaření. Hlavní náplní jsou však činnosti, jejichž vykonávání dodává Stelle pocit vlastní důležitosti, radosti ze života, sounáležitosti sama se sebou, vnitřního klidu, hrdosti a zadostiučinění. Když se jí podaří napsat pořádný příspěvek na blog, má ze sebe radost a pociťuje úlevu, že dostála obrázku, jenž si na „veřejnosti“ sama vybudovala. A zvládne-li dočíst knížku, vypsat si dojmy do čtenářského deníku, chopit se další a posedět s ní v kavárně u lahodného čaje Earl Grey s citronem a dortíku, který její chuťové buňky zaplavuje slastnou chutí oříšků, kokosu či šlehačky, považuje den za naplno prožitý. Lenost u ní nemá místo – i když v očích někoho jiného by spaní do devíti, půl desáté, desáté vyvolalo téměř osypky, Stella to tak nebere. Přes týden maká v práci, tudíž si pořádně dlouhý spánek zaslouží. Nehledě na to, že ať se sebevíc snaží, málokdy se jí podaří uložit se k spánku dříve než kolem půlnoci.

Stella si už dávno zvykla, že si z ní její nejlepší kamarádka utahuje, že o víkendu obědvá ve čtyři, v pět odpoledne. Zkrátka a dobře, taková už je. Vaření a chystání oběda, který by se servíroval v pravé poledne, nikdy nebylo její silnou stránkou. Svazuje se v životě spoustou nařízení, nepsaných pravidel, tradic a vlastních zásad, proto v jiných sférách je třeba dopřát si svobody. Velkou výhodou života bez milostného vztahu je svoboda téměř absolutní. Žádné kompromisy, žádné podřizování, žádná submisivita, k níž má Stella sklony, což se projevilo v obou jejích předchozích vztazích, ačkoliv se vždy snažila být co nejvíc sama sebou. Tolerance a respekt vůči partnerovi jí ovšem ve vztahu připadají tak přirozené a zásadní, že ji občas ani nenapadne o nich přemýšlet a nakonec se přistihne, že si osvojila jak poslech metalové muziky, tak oblibu v chození po horách, což jsou zcela jistě a jednoznačně záliby jejích dvou velkých lásek. Stejně je ale pořád přesvědčená, že vzájemné obohacování a schopnost zkoušet díky partnerovi něco nového, je jednou z mnoha výhod, jež soužití s druhým člověkem přináší. Sama by se dost možná nikdy nepodívala do Dolomit a nepochopila by, že úžasná scenérie s výhledem na Sasso Piato je přesně tou krajinou, jež ji naplňuje pocitem štěstí. A nikdy by neprožila tolik skvělých dobrodružství ve spisovatelském světě Davida Gemmela.

Dnešní den ovšem bude trochu jiný. Začne chutí broskvového džusu a mnohé ze Stelliných oblíbených činností se v něm bezesporu rovněž objeví, ale do kina určitě nevyrazí, ani do kavárny na dortík, ani do galerie na francouzské impresionisty – kteří ji sice bavili méně než barevné kombinace Františka Kupky, ale i tak si výstavu užila.

Je totiž právě dvacátý pátý duben roku 2020. Den čtyřicátý čtvrtý nouzového stavu v České republice. Koronavirus. Největší pandemie od španělské chřipky v roce 1917, s níž se pere celý svět. A tak navzdory tomu, že jaro servíruje Čechům jeden krásnější den než druhý, tráví Stella – stejně jako všichni ostatní – svůj život doma.

Útulný pokojíček ve světlých barvách, francouzské okno otočené na východ, pohovka, která je zároveň i postelí, dvě kožené židle, elektrický sporák. Když si garsonku před rokem pronajímala, Stella netušila, že v ní někdy stráví tolik času. Naštěstí existuje na světě něco, co se nazývá knížky. Knížky jsou Stellinou vášní – ráda je čte i píše. Žádné nakladatelství se sice ještě nerozhodlo to risknout, ale to Stelle nevadí. Vytrvá. Protože to je to, co umí. A ve chvíli, kdy jí dojde trpělivost, vydá své příběhy vlastním nákladem. A bude.

Je tu ovšem ještě jedna věc, bez níž by Stella dost možná nevítala slunečný víkendový den s úsměvem na tváři – a tou je láska. Vstoupila do jejího života zcela nečekaně zhruba před třemi měsíci, kdy propadla kouzlu jednoho muže. Už se bála, že se to nestane. Po dlouhé odmlce, kdy si léčila zlomené srdce a zavírala před novým vztahem oči, se na ni usmálo štěstí. A stalo se to přesně tak, jak si přála. Žádná seznamka. Žádný internet. Žádný Tinder. Osobní setkání. Kolega z práce. Spolupráce na projektu. Společná služební cesta a jeho rozhodnutí ji získat. A její přesvědčení, že ano, s tímhle mužem by to mohlo fungovat. Je úžasný a ona se do něj zamilovala, stejně jako on do ní.

A právě díky vzájemné lásce je koronavirus snesitelnější. Sice je dělí asi čtyři sta kilometrů a uzavřené státní hranice, ale je tam. Na druhém konci telefonního aparátu. Je tam. Jeho hlas, na nějž se Stella každý den těší, protože už k jejím večerům neodmyslitelně patří. Je tam. Na Whatsappu. Je komu poslat fotku rýžového nákypu, mrkvového dortu, či jablečného koláče. Je s kým se bavit. Je někdo – a nejsou to rodiče, jež sice zajímá všechno, co se Stelly týká, ale to se od rodičů tak trochu čeká, a není to sestra lačnící po novinkách z domova, protože sama je na druhém konci světa. Toto je člověk, který si dobrovolně a sám od sebe vybral, že ho bude Stella zajímat.

Avšak absence milého je obzvláště v takto počáteční fázi vztahu pro Stellu těžká. Někdy je statečná a snáší ji poklidně, jindy naopak pociťuje hlubokou frustraci z toho, že ji vesmír takto zkouší. Nejprve jí do cesty přivede muže, po němž dva a půl roku v skrytu duše toužila, a pak jí ho hned zase zamkne v zahraničí. Někdy se Stelle daří vidět vše optimisticky a díky lásce si užívat každý den svého života, ale jindy jí dožene stesk a smutek z toho, že se nemůže obejmout se svým milým a užívat si jeho blízkosti. Někdy se raduje, že díky lásce mají její dny jakousi zářivou auru, jindy si vyčítá, že si přeje, aby čas plynul rychleji a unášel ji blíž a blíž k vytouženému opětovnému setkání. Neměla by si přece přát, aby život rychle míjel. Je to její život. Je mladá a nikdy už na tom fyzicky a zdravotně nebude lépe než právě teď, měla by být schopná se radovat z každodennosti vlastního života bez ohledu na to, že v něm bezprostředně chybí její přítel. Naštěstí ve Stellině případě zatím převládá dobrá nálada. A láska – tak jak to umí jen ona – dodává i těm nejobyčejnějším a nejběžněji tráveným dnům lesku – možná bychom mohli říkat, že chutná po broskvích.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *