Osobní

Malé lingvistické okénko

Na lingvistické okénko mám zálusk už dlouho, ale pořád mám pocit, že bych měla sbírat víc materiálu. Ovšem na druhou stranu, to bych také mohla vlastně tvořit časosběrný, třeba několikaletý podklad pro příspěvek a tak dlouho čekat nevydržím…

Kdo říká, že okénko musí být jen jedno? Pokud nasbírám něco nového, budu moci vytvořit nové!!

Nyní bych se chtěla zaměřit na slovní zásobu, neboť právě ona je takovým prvním nárazníkem, s nímž člověk přijde do kontaktu tak, aby si to uvědomil. Samozřejmě na pozadí slovní zásoby se setkává i s gramatikou, ale ta mu nejprve není zřejmá. Ačkoliv v případě jazyků příbuzných, kterými čeština a polština jsou, je gramatika zřejmější už na první pohled.

Je anebo také vůbec není…

Musím říct, že jsem doposud neměla zkušenost s učením se jinému slovanskému jazyku (ruština mě ve škole už minula) a shledávám podobnost mezi jazyky do stejné míry užitečnou, jako škodlivou.

Výhody jsou očividné: podobná slovní zásoba, podobné fungování jazyka (systém časů, skloňování, časování, flektivní jazyk), podobné větné struktury, z části podobné idiomy (to mě např. hodně překvapilo a domnívám se, že to vymlouvá o slovanské pospolitosti a společných kořenech lépe než jakákoliv publikace, pusuďte sami: „Szlag mnie trafi. /šlak mě trafi/ = Šlak mě trefí.” „Dobranoc. Pchły na noc… /dobranoc pchuy na noc/ = Dobrou noc, ať Tě blechy štípou celou noc.”).

Nicméně podobnost může vyústit i v chyby a zmýlení, např. tzv. false friends (slova podobně znějící mající jiný význam) nebo v přesvědčení, že mluvíme polsky, ale přitom mluvíme česky či, že si nejsme vědomi chyb, které děláme, protože když nevíme, tak to zkusíme říci česky a ono to třeba projde. Není to jako v úplně cizím jazyce, kde když nevíme, tak prostě nevíme.

Jak jsem ale uvedla na začátku, chtěla bych se dnes zaměřit na slovní zásobu a podělit se o teorii, na kterou jsem sama připadla, ale kterou jsem neověřovala v žádné lingvistické příručce (jsem si jistá, že už takovou kategorizaci provedlo mnoho lidí, nicméně se domnívám, že na co si člověk přijde sám, to ho tak trochu víc těší).

Čili, spatřuji čtyři skupiny, do nichž bych rozdělila polská slova na základě podobnosti se slovy českými:

1. Slova stejná/podobná (jedná se o slova, která v obou jazycích stejně/podobně znějí, popř. se i stejně/podobně píší a co je nejdůležitější, mají stejný sémantický význam).

Příklady:

2. False friends (jedná se o slova, která v obou jazycích stejně/podobně znějí, popř. se i stejně/podobně píší, ale NEMAJÍ stejný sémantický význam, význam může být více či méně vzdálený, či úplně opačný).

Příklady:

3. Slova, která se v obou jazycích rozdílně vyslovují a rozdílně píší, ale je u nich možno vypozorovat etymologickou souvislost.

Zde mám zatím pouze jeden příklad:

4. Slova, která jsou úplně rozlišná, jak ve výslovnosti, tak v písmě.

Příklady:

Nyní si může každý pro sebe udělat představu, jak moc je znalost češtiny při učení se polštiny nápomocná. Děkuji za pozornost a někdy příště se budu těšit u lingvistického okénka (snad dříve než za několik let) nashledanou.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *